Sto let od narození insitní malířky Cecilie Markové

Main_markov_002
Sto let od narození insitní malířky Cecilie Markové | FOTO: Soukromý archiv

Nar. 20. září v Kyjově, zemřela 21. září 1998 v Kyjově

Celý Kyjov říkal modistce Cecilii Markové důvěrně “paní Cilenka“. Bylo to občanské ocenění ženě, která se stala vdovou už v 29 letech, po celý život byla věrná Kyjovu a své rodné město proslavila za hranicemi vlasti svým uměním. Uznání dosáhla až v důchodovém věku a Cenu města Kyjova dva roky před svou smrtí. Narodila se v r. 1911 v kyjovské kolonii jako druhé dítě skláře Ignáce Macka a jeho ženy Anny. Rodiče přišly do Kyjova za prací ze slovenské Nové Baně. K nejstaršímu Štěpánovi /1909/ a Cecili /1911/ přibyla do rodiny ještě Anna /1913/ a po dvanácti letech nejmladší benjamínek Gustav /1925/, pro kterého byla Cilenka druhou mámou. Po základní škole – prodloužené o rok školy rodinné – odešla k Baťovi do Zlína. Pásová výroba ale neodpovídala představám mladé dívky, která se po návratu domů z fabriky raději vyučila modistkou. Povolání ji dávalo víc svobody a vyžadovalo dovednost i fantazii. U své profese vydržela až do důchodu.

Cilenka v mládí hodně sportovala, byla členkou Sokola, hrála divadlo a byla hráčkou mistrovského družstva v házené. V roce 1938 se zúčastnila aktivně X. Všesokolského sletu v Praze.

 

Sedm šťastných let. Malování jí vrací ztracenou rovnováhu

Sportovně založená Cilenka si našla atletického Bohuslava Marka, který byl členem cvičitelského sboru Sokola. Po několikaleté známosti se vzali v roce 1933 a jejich štěstí trvalo sedm let. V roce 1940 Bohuslav promokl, nachladil se, dostal vysoké horečky a 17. května 1940 zemřel na zánět plic a pohrudnice. Ztráta manžela v dusné atmosféře protektorátu byla pro Cilenku obzvlášť těžká. Sokol, který byl jejich útočištěm, byl nacisty zakázán. Mateřství jí nebylo dopřáno a vdávat se už nechtěla. Po smrti manžela začala intenzivně kreslit a v této činnosti nacházela postupně hlavní náplň života. Večer co večer usedá ke kuchyňskému stolu pod stahovací lampu a kuchyňka se mění ateliér. Kreslení a malováni se stává únikem ze samoty a znamená pro ni meditativní proces. Cilenka je žena věřící v posmrtný život a svou schopnost malovat považuje za dar od Boha. Patří k její životní filozofii, že o tento dar se ochotně dělí se svými příbuznými a přáteli, kteří její kresby obdivují. Kresby se stávají postupem doby stále dokonalejší, tahy tužkou a pastelkou jistější, přibývá jemné šrafování, které obohacuje kresby o škálu polotónů. Z jednoduchých rozvilin se stávají fantastická květenství, obrazy rajských zahrad připomínají dávnou geologickou historii naší planety. Od pastelů na kartonech přechází k olejům na plátně. Nikdy neví předem, co bude malovat, začíná od jednoho bodu, od kterého se vše odvíjí. Nikdy nemaluje podle skutečnosti a svoji kresbu či obraz vždy dokončuje. Nikdy se k ní nevrací.

 

Lidé kolem Cilenky: kumštýři, historici umění a sběratelé

Byli to profesionální malíři, kteří první poznali vzácný dar čistého kresebného a malířského projevu kyjovské modistky. Patřila k nim malířka a ilustrátorka Jiřina Adamcová /1927/, dcera kyjovského řídícího učitele a dále spolužáci z pražské akademie – Miroslav Tichý /1926/ a o sedm let starší svatoborský malíř Vladimír Vašíček /1919/. Od Mirka Tichého se Cilenka naučila i napínat plátno na rám a od obou se jí dostalo nezbytných rad k olejomalbě. Vašíček ji zařídil první zahraniční výstavu v Gdaňsku /1970/, kde měl mezi výtvarníky své přátele /Towarzystwo przyjaciol sztuki/.

Samozřejmě, že by Cilenka ráda své obrázky ukázala veřejnosti, ale – bohužel – v padesátých letech nebyla doba příznivá umělkyni, která se vymykala představám lidovosti i naivitě běžné lidové tvořivosti. Na výstavách LUT se objevila dvakrát /Kyjov 1950 a Hodonín 1962/. Přelom znamenala až výstava Samouci a lidoví umělci /Praha, Mánes 1963/ a následovala výstava Naivní umění v Československu, která v letech 1963-64 proběhla v Brně, Bratislavě, Praze a Ostravě. Výstava byla překvapením pro veřejnost i pro kritiky umění. Na všech výstavách zaujalo dílo Cecilie Markové svou vyjímečností a dostalo se jí také velkého prostoru ve stejnojmenné publikaci vydané Arsenem Pohribným a Stefanem Tkáčem v r. 1967. Kniha měla i svou německou a anglickou verzi a z dnešního pohledu je možno říci, že její význam byl skutečně objevitelský. Díky Arsenu Pohribnému, který se stal jejím propagátorem, dostala se Marková i na EXPO 67 do Montrealu, kde její obrázky visely v Pražské hospodě. Když Dr. Pohribný emigroval a stal se profesorem v Damstadtu, cestovaly obrázky Markové a dalších českých umělců po Itálii, Finsku, Německu a Holandsku.

 

Dílo Cecilie Markové se stává mezinárodním pojmem

Podle údajů z mého archivu /patrně neúplného/ měla Marková 39 samostatných a 49 výstav kolektivních v Československu i v zahraničí. V roce 1971 uvedla ostravská televize medailon k šedesátinám umělkyně. O pár let později natočil Ing. Hvozdecký ze ždánického muzea dokumentární film o Markové. V roce 1982 uvedlo Divadlo hudby v Olomouci na její počest pořad Labyrinty fantazie. V roce 1986 vyšla v Odeonu publikace Naivní umění s reprodukcí obrazu Markové a jejími základními životními údaji z pera Evy Matyášové. Od 80. let ji věnuje soustavnou pozornost kunsthistorička Dr. Alena Nádvorníková, která ji řadí mezi významné evropské představitele L‘ Art brut – syrové umění. V roce 1998 na velké výstavě L‘ Art brut v Domě U kamenného zvonu v Praze reprezentuje dílo Markové na šedesát obrazů a kreseb ve dvou gotických sálech. V té době leží paní Cilka v kyjovské nemocnici vážně nemocná. Svého největšího úspěchu se už nedočká a umírá den po svých 87. narozeninách 21. září 1998. V roce 2000 probíhá podobná výstava ve Vídni a v roce 2002 v Paříži. Ke každé výstavě je vydán obsáhlý katalog s reprodukcemi děl Markové. Souborné výstavy díla uspořádaly deset let po její smrti tři galerie: Severočeská v Litoměřicích, GVU v Hodoníně a Muzeum moderního umění v Olomouci.

K této výstavě byla vydána bohatě ilustrovaná monografie Podobenství duší s texty pěti autorů. 

Vzdor tomu, že jméno paní Cilenky natrvalo usadilo ve výtvarných encyklopediích a její díla našla své místo v Národopisném muzeu v Praze, Národní galerii v Bratislavě, či v Muzeu L‘ Art brut v Lausanne, pro mne zůstane velká umělkyně drobné postavy pevnou součástí kyjovské kulturní historie.

 

“..Obrazy naivních malířů jsou studánky v lese, jsou přirozené jako neotesané dřevo, jako lidová píseň.... “ /Bohumil Hrabal, 1977 Olomouc/

DISKUZE

comments powered by Disqus
NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY


19:20 | 29. Říjen 2020
Zprávy

Houbaři na Slovácku si přišli na své

List_web-hriby

Doslovné žně si v minulém týdnu užívali sběrači hub a zvláště hřibů praváků, smrkových. V okolí Bzence, Vacenovic, Ratíškovic byly obleženy vstupy do lesů desítkami ...