Cimbál od Jiřího Galušky vyhrává až v Americe

Main_08_tradice_reg_1.galu_ka
FOTO: Archiv týdeníku Nové Slovácko

Dominantním hudebním nástrojem, od nějž je odvozen i názvu lidové kapely je cimbál. A když na něj hraje člověk s absolutním hudebním sluchem a navíc je to muzikant, který ho dokonce dovede vyrobit, tak to je výjimečná kombinace. Současným jediným výrobcem klasického-velkého cimbálu na Slovácku je Jiří Galuška z Ostrožské Nové Vsi.

„V dvaceti osmi letech jsem se rozhodl, že budu hrát na cimbál. A abych mohl muzicírovat, musel jsem si jeden starý zapůjčený krám opravit. Udělal jsem to, ale za rok mi ho majitel odebral. Tak jsem si půjčil druhý cimbál, který jsem taky rekonstruoval. Po roce jsem ale zase o něj přišel. To už ale okolí vědělo, že prý umím opravovat cimbály a práce se mi začala následně hromadit,“ vzpomíná na své pracovní začátky Jiří. „Měsíc před sametovou revolucí mně bylo při mém zaměstnání v Letu Kunovice povolen soudruhem Jakešem ,boční‘ přivýdělek formou právě opravy cimbálů. Po osmi letech oprav jsem si troufl udělat první cimbál a to už jsem měl při ruce i druhý živnostenský list na vlastní výrobu,“ říká Jiří Galuška.

I když  nyní už provádí většinou výrobu, ani na generální opravy nezanevřel. Před započetím práce při výrobě cimbálu musí mít připraven základní surový materiál ve formě kvalitního dřeva z vyzrálého smrku, který  pochází z nejméně tisíc metrů vysokých hor. Je to dlouholetá záležitost v růstu i po zřezání stromu včetně vysušení na osm procent vlhkosti. Říká se, že čím starší smrk, tím je lepší zvuk nástroje. „Materiál jsem hledal na různých místech a ten poslední si už několik let přivážím ze Slovenska, z přírodní lokality okolí Čierného Balogu, která se mi zdá nejvhodnější. I když  je z této oblasti skutečně ohromný výběr s krásným rezonančním dřevem s viditelnými letokruhy, bez suků, stává se, že polovina materiálu skončí úplně někde jinde než v cimbálu. Na nosné části používám dřevo z javoru, kde je taky kvalita rozdílná a musím ji vyhledávat,“ tvrdí Jiří.

Při stavbě cimbálu, která je podle Galušky nejdůležitější, se začíná od základní desky. Ta se nejprve nakreslí a vyřeže. Poté se nalepí hlavy, vzpěry, čela, vsadí se vnitřní vzpěra, rám, nohy, pedály, přidělají hřebíky, struny a naposledy se nástroj nalakuje. „Tady požívám prověřené staré receptury formou šelakové politury. Nejnovější způsoby lakování odmítám,“ hovoří o osvědčené  zkušenosti z dlouholeté praxe Galuška.

Vyčíslit, kolik hotových nástrojů má celkem na svědomí, si zručný řemeslník netroufá. Prý ho to ale ani nezajímá, protože hledí stále dopředu. „Vyrábím tři typy provedení cimbálu, které mi zaberou rozmezí pracovního času od 200 hodin až do 270 hodin.  Nejmenší cimbál, byl původně školním nástrojem v plném rozsahu, nyní ho většinou kupují muzikanti jako druhý cimbál k velkému. I když je výhodou při transportu a přenášení k místu hračky, nerad ho vyrábím, poněvadž mi kazí jméno. Velké cimbály zhotovuji ve dvojí verzi, kde je viditelnost především v estetických prvcích výrobku,“ představuje kvalitní výrobky, příznivé ceny, neobvyklou „starostlivost“ při provozu cimbálu Jiří Galuška.

Jeho cimbály už vyhrávají nejen v mnoha muzikách po Česku (jen v Praze je jich dvacet, pozn.autora příspěvku), nejvíce snad na Slovensku, ale i ve Švédsku, někde v Americe, v Rakousku, Německu. Poslední rozpracovaný cimbál je určen folkloristům do nedaleké Ostrožské  Lhoty. I na Slovácku se totiž rodí hodně dobří cimbalisti a vyhledávají  kvalitní nástroj.

 

 

DISKUZE

comments powered by Disqus
NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY