Menšík: Při studiu učitelství se setkám s mnohým. I s obviněním z pašeráctví

Main_4_men__k_9__3_
Honza Menšík při stopování se spolužákem v Maroku. | FOTO: Soukromý archiv

Honza Menšík má dvacet sedm let, pochází z Rohatce a před čtyřmi lety se pustil do studia v Dánsku. Na škole, která má vychovat nový druh učitelů. Díky studiu poznal kus světa a do budoucna by chtěl nejen učit, ale i točit filmy. A být něčím prospěšný. 

Byl jste v řadě zemí. Jezdíte tam za prací, za poznáním…?

Cestování je součástí programu naší školy. Na některých místech zkoumáme třeba životní podmínky, jinde poznáváme prostředí žáků…

Kde studujete?

V Dánsku. Studuji školu, jmenuje se The Necessery Teacher Training College a jde o školu, která má vyučit nový druh učitelů. Vypadá to tak, že se žije v komunitě, nikoliv ve třídách. Jsme tým, plníme nějaký program, bydlíme spolu, máme různá setkání a témata. Jde o čtyřletý program, z nějž byl jeden rok přípravný. Abych si kurz mohl dovolit, musím samozřejmě někde pracovat. A právě naše škola má několik pečovatelských domovů, kde jsou ubytované děti s nějakými poruchami, či třeba děti, které mají problémy s rodiči a tak podobně. A my tam děláme asistenty. Nakupujeme s nimi, uklízíme…Právě tam jsem první rok pracoval, abych si vydělal na školu. Nápad školy není ani tak o tom, jak dělat pedagogiku, ale spíše o tom, jak dát lidem do života nějaký příklad.

Takže jako pedagog se tady potom asi neuplatníte…

To určitě ne. Tato škola byla založena v sedmdesátých letech a je úplně jiný styl vzdělávání, než který tu běžně funguje. Jde o to vyrazit do ulic, zkoumat životy lidí, zajímat se o jejich životy. A to jsme právě jeli pak ve druhém ročníku dělat do Afriky. Koupili jsme si autobus, předělali ho v podstatě na obytný vůz. Udělali jsme tam postele, kuchyňku. Potom jsme jeli na čtyři měsíce do západní Afriky, s čímž souviselo například i to, že jsem v Dánsku musel udělat řidičák na autobus. V Africe jsme byli v několika zemích, rozdělili jsme se dvojic a dělali průzkum na různá témata, jako je třeba vzdělání či zdravotní péče. Potom jsme se vrátili a o tom, co jsme se dozvěděli, jsme přednášeli po celé Evropě. Jednu přednášku jsme měli i v Kyjově. Tam byl trochu problém s jazykem.

Jakto?

Všechny přednášky jsem dělal v angličtině, a když jsem pak měl mluvit česky, moc mi to nešlo. 

A pak jste se zas vrátil do školy?

Ne. Po tomto bylo zase potřeba vydělat peníze na studium. Takže jsem v Norsku tři měsíce nabízel třeba na benzinových pumpách kontejnery na oblečení. Ve druhém ročníku studenti pokračují  v Evropě tím, že jakožto budoucí učitelé zjišťují realitu života, z nějž studenti pochází.

To vypadá jak? Setkáváte se s nimi?

Ne se studenti, ale s jejich rodiči. Učitel většinou vidí dítě ve škole, ale neví, odkud vlastně pochází. Našel jsem si práci a poznával tak rodiče dětí. Po této části studia máme tři měsíce, kdy dostaneme peníze a můžeme si dělat, co chceme. Tak jsem vyrazil do Mexika a točil tam dokument o domorodcích. 

V jakém jste ročníku teď?

V posledním. To dělám učitele na naší škole. Mám třídu dětí, které učím.

Jak starých?

Patnáct až dvacet let. Ty děti tam žijí úplně jiným životem. A mnohdy se jim příliš nechce učit, což je obrovský rozdíl třeba s tou Afrikou, kam ty děcka za vámi běží, aby se mohla něco naučit.

Jaké to je učit někoho, kdo je třeba jen o sedm let mladší než vy?

Je dost těžké je motivovat, protože se jim třeba nechce. A přitom nemají ani žádné základy. Teď jsem měl studenta, který se chtěl naučit hrát na saxofon. Já na něj hraji, tak jsem ho učil, ale on měl představu, že prostě za půl roku z něj bude profík. 

Takže oni přijdou do školy a rozhodují se, co budou dělat?

Tam je takový sociální systém. Vyrůstaly v těch pečovatelských domovech a mají pocit, že všechno přijde samo. Já mám teď třídu lidí, kteří už by měli být soběstační, ale nejsou. Chybí jim základ, neví, že si musí vydělávat peníze, že mají nějakou zodpovědnost. Čekají, že všechno přijde samo. 

Máte spočítané, na kolika místech jste za vaše studium byl?

Já nevím, ale nebylo toho zas tolik. Skoro celá Evropa, Mexiko a západní Afrika. Ale zase jsem viděl a navštívil místa, kam se třeba běžně turisté nedostanou.

Teď jste v posledním ročníku. Co plánujete dál? 

Asi bych v Dánsku chtěl nějakou dobu zůstat a učit tam. A začala mě zajímat tvorba filmů, tak bych se pak možná rád věnoval i tomu.

Škola v Dánsku je úplně i jiném o životním stylu. Jak jste se na to tvářil, když tehdy vaše přítelkyně přišla s tím nápadem odjet tam?

Byl jsem tehdy úplně znuděný svým životem, chodil jsem na vysokou, v noci jsem pracovat na recepci. O všech těch zemích jsem jen četl. A vůbec mě to nebavilo. Předtím jsem strávil nějakou dobu v Anglii, takže to pro mě úplně neznámá nebyla.

A co rodina na to?

Nebyli moc nadšení. Teď ale pochopili, že je to dobré. Ale mamka měla samozřejmě strach. Byl jsem v Africe, týden někde bez signálu…Navíc jsem nechal vysoké.

Strach byl oprávněný?

Horší to tam bylo spíše pro holky, u chlapa je to jednodušší. Ale jednou mi po cestě vytrhl jeden z tamních obyvatel mobil z ruky. Naskočil na skútr a odjel. Když jsem to šel nahlásit na policii, ještě mě nařknuli z pašování drog a vlastně nakonec jsem byl já ten špatný.

Zažil jste za roky na cestách něco, na co si dodnes pamatujete?

Ano. Temazcal v Mexiku. Je to něco jako sauna. Jde o rituál, který domorodci používají na očistu těla. Když jsem byl v Mexiku, můj hostitel mi o ní řekl, tak jsem šel. Saunu si postavili na místě, zakryli ji plachtou, vedle bylo ohniště s kameny. Předtím než člověk vešel dovnitř, musel se očistit, pak pomodlit. Vešel jsem dovnitř, sedělo nás tam asi čtyřicet na malém prostoru. Bylo tam strašné vedro, na dvě hodiny jsme tam byli zavření. Házeli dovnitř rozžhavené kameny, polévali je vodou. K tomu jsme pili vodu z misky a museli jsme se představit ve španělštině. Hodně jsme zpívali, mělo to úplně jiný náboj, úplně jiné spojení s lidmi. Ale nakonec jsem to nedal a musel jsem odejít před koncem. Fyzicky bych to zvládl, ale psychicky to bylo náročné.

Co osobní život. Počítáte s návratem sem?

Nevím. Někdy třeba jo a chtěl bych se tu vrhnout do nějaké prospěšné činnosti. Chtěl bych té zemi něco přinést. Věnovat se klidně nějakému podnikání, ale ne pro ten finanční zisk. Rád bych byl něčím prospěšný.











DISKUZE

comments powered by Disqus


16:15 | 04. Červen 2018
Kultura

KAM VE VESELÍ A OKOLÍ v červnu 2018

List_bez_n_zvu_1

Blatnice pod Svatým Antonínkem www.obecblatnice.cz tel.: 518 331 2252. – 3. 6. Víkend otevřených památkových domků / Ojedinělé zpřístupnění památkových domků, objektů ...